KALENDÁŘ AKCÍ

Závody u nás i v zahraničí v období od 20. května do 26. května 2019.
otevřít kalendář

VIDEO TÝDNE

Každý týden nové video, která pro vás hledáme.

ukázat videa

NEJČTENĚJŠÍ

Vzpomínka na Jardu Huleše

Havran a Racing, foto: hodně dobrých lidí
08.07.2009
 

Dnes je tomu přesně 5 let, co nás navždy opustil skvělý závodník Jaroslav Huleš. Obtelefonoval jsem několik kamarádů a jako vzpomínku na Jardu připravil unikátní fotogalerii, kde najdete několik opravdových skvostů především z jeho začátku závodní kariéry. Jarda Havránek mi k tomu přidal text, který napsal těsně po Huldově smrti pro časopis Motoráj. Přiznám se, že při čtení Havranových vět jsem několikrát musel přestat a zklidnit mé oči, které ještě nyní pouštění mnoho, mnoho slz. Prosím, vzpomeňte si s námi na skvělého člověka a vynikajícího závodníka Jardu Huleše.

…..ještě jedno kolo


Stál tam a sledoval letadlo pomalu mizející v oblacích. Záda opřená o skleněnou stěnu letištní haly, hlavu jemně skloněnou na stranu. Ve své volné bleděmodré košili vypadal jako anděl. Ke všemu ještě ta studená mramorová podlaha, která se pod náporem slunečních paprsků prosvítajících skrze tmavé mraky leskla tak, že nebylo možné určit, kde je skutečná hrana. Ten pověstný limit mezi zemí a nebem na kterém on dlouhé roky balancoval.

Skoro jakoby kontroloval, zda mu ten zatracený aeroplán netrefí jeho „vlastní“ schody vedoucí rovnou do motocyklového nebe. Nevěděl, že je pozorován. Z jeho tváře se dal vyčíst úsměv nabitý zmatením, doprovázený navíc kousáním do rtů. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem ho viděl skoro v naprostém klidu. Všechno okolní problematické bylo v těchto vzácných vteřinách zapomenuto. Vsadil bych se o cokoliv, že v krátce střižené hlavě se v tu chvíli odehrával na maximálku zrychlený film změti okamžiků, které se staly, i těch které se nestaly, ale hlavně určitě i těch, o nichž snil a jenž se už nikdy nestanou. Myšlenky, slunce i letadlo zmizelo nenávratně za mraky a nastalý chlad jej probral z bdělého snění. Jakoby ho vlastní malý ďábel znova pošoupl dál od reality rozhodnutí, že ještě ne, že ještě není konec všemu o co se snažil. Že je proč bojovat a pro co žít. Po mnoha letech zkušeností a trpkých poznáních to muselo být vnitřně další bolestivé rozhodnutí, jenž jemu samotnému připadalo jako zcela normální. Nevnímal to, byl na to již zvyklý. Ruka s vytetovaným ornamentem a zajímavě provedeným číslem 39 na hraně jeho dlaně, uchopila velký žlutý kufr s nápisem REBEL na jedné straně a malý „blonďatý“ skoro anděl, se svým skrytým lehce nevyzpytatelně poňoukavým ďáblem se vydal zpátky směrem k nám……

Vždycky mně zajímalo proč vozí tak velký žlutý kufr a zíral jsem překvapením, když ho přede mnou otevřel. Byl poloprázdný. Říkám si, zkušený mazák přece ví, co si má vzít sebou na závody a co je potřeba nechat doma. Stejně mi to ale nedalo a zeptal jsem se: „Huldo proč taháš tak velký zavazadlo, když je skoro poloprázdný?“. „To by si nepochopil, může se to přece hodit“ zazněla odpověď a následovala okamžitá snaha odvést moji pozornost někam jinam. Pro něj zcela typické! Vytáhl bílý papír s dětskou kresbou, strčil mi ji pod nos a řekl: „Jsem tohle já?“. Byl jsem jako vždy opařený jeho okamžitou reakcí. Nedal mi vůbec šanci domyslet, zda to prázdno v tom kufru je místem na pohár či kouskem jeho vlastního domova. Soukromí, které si všude vozí a do jehož útrob nikoho nepustí. Zadíval jsem se na pestrobarevný obrázek dětskou rukou namalovaného motocyklu a vedle stojícího jezdce. Začal jsem si uvědomovat, že autorem je tříleté dítě a že stejně jako okolní svět je absolutně nedokonalý, i ta kresba není zcela nedokonalá. Ten malý človíček však vynaložil obrovské úsilí k namalování motoru, který se nikdy nepoláme, kol jenž jsou správně kulatá a nikdy neuklouznou. Nakonec i to pérování bylo určitě konečně správně nastavené. Modro bílo červený motocykl byl samé dětské logo, zkrátka snově ideální stav. Absolutně výstižná podstata. Pousmál jsem se a říkám: „Jóo, to jsi přesně ty …….něco málo tomu sice chybí, ale on to ještě dokreslí…“. To o čem od malinka snil, že bude jednou jezdit dobře v MS a obětoval tomu celou podstatu svého žití, tak za to se mu dostalo „jediného“ opravdu chápavého ocenění. Nezapomenu nikdy na to s jakou hrdostí tuhle cennost ukryl znova do toho žlutého kufru, aby mu ji okolní hnusně závistivý svět, kterému příliš důvěřoval nezničil. Nevím, co víc si mohl přát? Pohled syna na otce jako obdivovaný idol by měl přeci stačit jako zadostiučinění, když okolní svět neuznává vaše kvality?  On si to skutečně uvědomoval, jenže ten malý „čimelický ďábel“ ho stále nutil hnát se směrem vpřed . Navenek mu to nevadilo, že byl mnohými nenáviděný a pro mnohé zatracovaný průkopník motocyklového sportu u nás, vnitřně ho to ovšem chvílemi i trápilo. Nikdy to však nepřerostlo únosnou míru jeho silného vlastního já. Jít do toho znova a znova se pokoušet zlomit nepřízeň štěstěny na svou stranu, to byl jeho životní úděl a nezbývá než vzdát jeho úsilí poctu.

Viděl jsem ho plakat, viděl jsem ho smát, ale nejlepší vždycky bylo, když se smáli za jeho přispění všichni ostatní. Přál bych vám zažít ten moment, když daleko od domova v jednom malajském baru zavřel oči a jen tak „bez not“ z partesu po svém „zazpíval“ dvě svoje nejrychlejší kolečka po brněnském autodromu. Šel z toho strach, jak to bylo neuvěřitelné. Opravdu realistický utlumený zvuk namáhaného motoru, přesně ten zvuk, který on tolikrát slýchával jako jezdec ve své přilbě. Byla to nejkrásnější hudba, kterou jsem kdy slyšel a za jejichž tóny by se rozhodně nestyděl žádný skladatel. Stačilo jen zavřít oči a poslouchat, kdy a jak podřazoval a jak tam zase sázel kvalty zpátky směrem nahoru. Přesně se dalo určit na kterém místě trati se nacházíte. Z hlasu napodobujícího výkon motoru bylo poznat, že se nevezete jen tak, ale řítíte se na maximum po závodní dráze lemované stromy. Rozpoznat šlo dokonce i to, kdy se pod plynem jemně protočilo zadní kolo. Byl to extrém, který měl rád. Extrém bez limitu, který miloval! V tu chvíli mi to připadalo naprosto jedinečné. Vzpomněl jsem si na růženec omotaný okolo vnitřního zpětného zrcátka jeho auta, který snad nikdy svisle nevisel, nýbrž se vznášel v permanentním vodorovnu za zvuku pískajících gum jeho auta. Jarda prolétl pod šachovnicovým praporkem, otevřel oči a do tmy říká: „Mít tak možnost zajet si ještě jednou „masec“,  to by byl mazec!“

Mít tu možnost a sílu ti to splnit, rád bych to udělal. Každý z těch, co tě obdivovali, milovali a měli jen trochu rádi by to proto tebe udělali, to mi věř! Ne jako splnění tvého snu, ale jako odměnu z úcty za všechno, co jsi udělal ty pro nás, fanoušky a motocyklový sport v naší zemi!

Vrrr……..vrrrrruuuummmm…

Text: Jaromír Havránek



     


Je to hrozné, ale čas nezastavíš. Český motocyklový sport si dnes připomíná jedno velmi smutné datum. Je tomu právě pět let, co nás navždy opustil jeden z největších motocyklových závodníků naší historie, Jaroslav Huleš.

Prosím, vzpomeňte si na něj, stejně jako si na něj vzpomínám já a moji kamarádi. Jarda byl skvělý člověk a především vynikající jezdec. Dodnes mne bolí srdce, když si vzpomenu na okamžik zazvonění mobilního telefonu a v něm chvějící se hlas jednoho z kamarádů, který s Jardou cestoval prakticky na každý závod od jeho začátků, až po celou jeho cestu Grand Prix. „Péťo, Jarda umřel,“ zněla slova v telefonu a mě se v tu chvíli na několik sekund zastavilo srdce.

Ale jak píšu úvodem, čas nezastavíš, a proto v člověku zůstávají jen vzpomínky. Vzpomínám například na jeho chuť závodit. „Kurva Racingu, dej mi sem nějakou motorku a já do toho jdu,“ mi říkal jednou na motokrosu v Jílovicích, kam se tehdy přijel podívat na silničářské loučení se sezonou, které probíhalo za tak šílených podmínek, že pořadatelé kvůli neustálým přívalům vody museli dokonce přemístit závodní trať na přilehlou louku. „Hulda“ do závodů dával všechno a bohužel jim všechno i obětoval.

Jméno Jaroslav Huleš se stalo synonymem pro české závodění konce devadesátých let minulého století, ale i prvních let století současného. V době jeho vstupu do Grand Prix nestačilo mít jen peníze, tehdy bylo potřeba také umět závodit. Jarda bojoval o své místo v tehdy nabitém Mistrovství Evropy, v němž startovalo mnoho tehdejších, ale i současných hvězd. Jen první tři měli zajištěnu účast a postup do GP. Jarda se tam svým umem prosadil a navíc i zabydlel. Se stroji technicky daleko za současnými Apriliemi, Derbi a Hondami dokázal zajíždět časy, ke kterým se naši dnešní mladíci jen pozvolna přibližují, byť jejich technika je daleko modernější a disponuje vyspělou elektronikou.

„Když chceš závodit, tak tomu musíš dát všechno,“ byla jeho slova, která jej doprovázela krátkým, třicetiletým životem. Dnes si tedy připomínáme smutné výročí. Těžko hledat slova. Jarda jede svůj velký závod tam nahoře a nám nezbývá, než mu vzkázat... Jardo, si s námi, my nezapomeneme!

 

 

 

 

Rád bych touto cestou poděkoval Jardovi „Havranovi“ Havránkovi za skvěle napsaný text. Marovi Pavlíčkovi za fotky Huldy v akci na dvěpade, Rudovi Mladému za opravdu unikátní obrázky ze začátku Huldovi kariéry, Richardu Karnokovi za skvělé video o Jardovi Hulešovi a jeho domácích závodech, Jardovi Lískovcovi za vynikající fotky z prostředí Grand Prix, kde vždy doprovázel Járu, ale který mu i obstarával jeho ofiko web, no a v neposlední řadě bych také rád poděkoval Vladimíru „Wladovi“ Novotnému, největšími „fans“ Jardy Huleše, za fotky z dob Italjetu a fotky z krátké Jardovi kariéry v pozici jezdce Mistrovství světa Endurance.

 

 

 

 

 

Jako vzpomínku na Jardu Huleše bych rád prezentoval speciální fotogalerii. Obvolal jsem několik mých kamarádů a každého jsem poprosil o archivní fotografie jezdce, který otevřel svým českým nástupcům dveře do Grand Prix. Na základě této aktivity vznikla tato unikátní fotogalerie, kde naleznete nejen fotky z posledního roku Grand Prix, kterého se Jarda zúčastnil, ale například i snímky z daleké historie jeho motocyklových začátků. Za poskytnutí fotografií patří mé díky těmto lidem: Mara Paulíček, Jarda Lískovec, Wlada Novotný, Richard Karnok a Rudolf Mladý.

Galerii s názvem „Pocta Huldovi“ ovšem nechci uzavírat, pokud máte doma ve svých archívech jakékoliv fotografie Jaroslava Huleše ze závodů, či osobního života a chcete se o ně podělit s ostatními motocyklovými fanoušky, zašlete je na můj email (info@moto-racing.cz) a já je rád do této galerie doplním.



Kompletní unikátní fotogalerie je Z D E ............



Video - Vzpomínka na Jardu Huleše ... Z D E .....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Kompletní unikátní fotogalerie je Z D E ............



Video - Vzpomínka na Jardu Huleše ... Z D E .....

 

Foto: Rudolf Mladý, Vladimír Novotný, Richard Karnok, Marek Paulíček, Jaroslav Lískovec


Další články sekce