KALENDÁŘ AKCÍ

Závody u nás i v zahraničí v období od 11. listopadu do 17. listopadu 2019.
otevřít kalendář

VIDEO TÝDNE

Každý týden nové video, která pro vás hledáme.

ukázat videa

Rozhovor s Oliverem Königem

Foto: Petr Štola
Rozhovor s Oliverem Königem
22.10.2019
 

Nejrychlejší český třístovkař Oliver König hovoří nejen o letošní sezoně.


S čím jsi vstupoval do této sezony?
„Každý závod jsem chtěl být na bodech. Nechtěl jsem se s tím prát, chtěl jsem v pohodě postupovat do závodů. Byl jsem z toho malinko překvapenej a rozladěnej. Konkurence byla obrovská. Přestože to bylo hodně složitý a nebylo v sezoně moc dobrých výsledků, tak jsem spokojený, protože jsem získal spoustu zkušeností. Všechno to pro mne byly nové tratě, navíc ty španělský měli všichni nakroužený ze zimních testů. Byla to určitě těžká sezona. Ne úplně úspěšná, ale myslím si, že to přineslo svý ovoce a uvidíme, jestli nám to něco přinese do budoucna.“

Vraťme se na začátek. Přijel si do Aragonu, odjel první trénink. Kouknul jsi se do výsledkové listiny, a co ti proběhlo v hlavě?
„Že asi jdu zpátky do Alpe Adrie... První tréninky v Aragonu byl velkej šok. Upřímně, tohle jsem fakt nečekal. Myslel jsem si, že budu s týmem celkově výš. Myslím, že nás to všechny překvapilo i slušně vytrestalo. Kuba někde zmiňoval, že budeme v sezoně mezi top pět, takže tohle nás všechny nemile překvapilo, ale postupně jsme se snažili zlepšovat. Někde to šlo, někde nešlo. Měl jsem v sezoně nějaké zranění, pak jsem byl nemocnej... byla to fakt náročná sezona. Ty první začátky byly hodně těžký.“

První závod přišel v Assenu...
„Byl to první závod, takže strašná euforie, že jsem se tam vůbec dostal. Strašná radost... byl jsem třicátej. Nakonec jsem po nějakých penalizacích startoval z 28. místa a ten závod mi dal strašně moc. Zrychlil jsem o nějaké dvě sekundy a byl schopen trošičku jet za první skupinou. Závod jsem dokončil s třináctisekundovou ztrátou, což znamenalo jen sekundu na kolo. To už jsme považovali malinko za úspěch, zvláště po Aragonu, kde jsem ztrácel čtyři sekundy na kolo. Bylo to pozitivní, ale stále to nebylo to, s čím jsme počítali a s čím jsme šli do sezony.“

Pak přišlo kvalifikování do závodu v Imole, ale nakonec se v neděli nezávodilo...
„To mne mrzelo, protože ve warm upu jsem byl šestej. Mělo se jet na vodě a já se na ní oproti ostatním cítil trošičku líp, než třeba na suchu. Byla to škoda.“

Po Jerezu a Misanu přišel tvůj největší moment sezony – Donington.
„Do Doningtonu jsem se těšil, protože to je jedna z mých nejoblíbenějších tratí. V Minulosti se mi tam dařilo a já si říkal, že společně s Misanem by to měl být můj nejlepší závod. Bohužel jsem před Doningtonem jel trénovat do Třince na Steel Ring a tam jsem se zranil. Spadl jsem a měl jsem něco s rukou. Naštěstí se to za ten týden zvládlo nějakým způsobem trochu uzdravit. V prvním tréninku jsem se motal okolo desátýho místa, ale při mým nejrychlejším kole jsem upadl a ztratil posledních deset minut tréninku, ve kterém jsem nakonec skončil jedenáctý. Ve druhým tréninku jsem zrychlil a zase se motal vpředu. Byl to pro mne první úspěšný den roku. V kvalifikaci nám zapršelo. Pro mne to tam byla první jízda na vodě, oproti skupině B, která už měla jeden trénink na vodě. Trošičku jsem z toho byl vynervovanej. V Doningtonu nebyl grip na suchu a na vodě to už vůbec nedrželo. Já jsem si tedy musel nejprve zvyknout na podmínky tratě a nakonec se mi podařilo zajet slušněj čas, který mi zajistil start z osmé pozice, což bylo neuvěřitelný. Věřil jsem, že startem ze začátku pole budu schopen udržet se skupinky. To se i potvrdilo a já se celý závod motal okolo desátý pozice. I díky nějakým kolizím a pádům se mi podařilo ten závod dokončit na sedmým místě. Po nějaké půlce sezony to pro náš tým bylo doslova neuvěřitelný. Sezona se až do té doby nedařila, takže tohle nás trošičku nakoplo.“

Po Doningtonu byla dlouhá pauza, závodník nemůže zůstat tak dlouho bez ježdění, a protože moc možností ti tým nedal, tak tvůj mentor Miloš Čihák koupil motorku a ty si začal intenzivně testovat. Pomohlo to do zbytku sezony?
„Byla to skoro dvouměsíční pauza, během které jsem skoro furt jezdil. Bylo to super. Povedlo se nám také odjet testy v Portimau, což bylo dobré, ačkoliv se nám ty testy ne zrovna vydařily. Alespoň jsem věděl, kudy to vede.“

Jak vzpomínáš na návrat k závodění po letní pauze?
„Závod v Portimau nás pro změnu zase překvapil. Asi o desetinu jsem se nekvalifikoval s tím, že jsem v kvalifikaci zajel horší čas, jak při testování nebo tréninkách. Byla to má chyba, protože jsem zvolil ne zrovna dobrou taktiku. Naštěstí jsem vyhrál závod Last Chance, takže jsem v neděli mohl závodit. Jenže v nedělním závodě jsem se nedokázal chytit přední skupinky a nakonec dojel asi na 26. místě, nebo tak někde.“

Na konci sezony přišlo další zranění, díky kterému si nemohl jet v Magny Cours. Bylo to zklamání?
„V Magny Cours jsme byli testovat, aby to pro nás nebylo úplně nový. Byl jsem tam se Sašou a Yutou Okayou, kterému Miloš také pomáhá. Zajeli jsme tam slušný čas, takže jsem se na závod těšil. Jenže týden před Magny Cours jsme byli jezdit v Mostě, kde jsem poslední den, v posledním tréninku, v posledním kole a poslední zatáčce nepříjemně upadl. Skočilo to pro mne výletem vrtulníkem do ústecký nemocnice. Měl jsem otřes mozku a roztrženej prst. Pokusili jsme se udělat všechno pro to, abych mohl startovat ve Francii. Takže jsem tam jel, podstoupil kontrolu u doktora, ale protože jsem měl zranění hlavy a jsem mladej, tak by byl průser, kdybych znova spadl a bouchl se u toho zase do hlavy. Takže rozhodli tak, jak rozhodli. Nemohl jsem startovat. Kuba za mne našel náhradníka a nějak to odjeli. Když jsem viděl, jak víkend probíhal, tak jsem byl hodně zklamanej. Na suchu se nejezdily časy, jaké bych očekával. Na vodě a polovodě, na které jsme tam také jezdili, jsem se cítil dobře. Hodně mne to zranění mrzelo. Mohl to být druhý dobrý výsledek. Stalo se, jak se stalo a tím to je uzavřené.“

Nyní tě čeká Katar na KTM...
„Chtěl bych odčinit výpadek z Magny Cours a zajet na závěr sezony nějaký dobrý výsledek. Hodně se na to těším.“

Tradiční otázka – co příští sezona?
„Určitě bych chtěl zůstat v tříkilech. Byl tam jen jeden dobrý výsledek v Doningtonu. Upřímně, zbytek sezony byl katastrofa. Chtěl bych tam zůstat ještě jeden rok. Třeba se povede dobrý výsledek. Pokud bych nenavázal na ten Donington, tak je asi něco špatně, něco ve mě špatně. Určitě bych chtěl ještě rok zůstat v tříkilech, no a pak se uvidí podle příští sezony.“

Zase by to bylo ve stejném týmu?
„Abych řekl pravdu, tak ani nevím. Všechno to řeší Miloš. Vím, že se jedná s Kubou, ale i s jinými týmy. Je mi nepříjemný se ho furt ptát, takže to nechávám na něm. On ví nejlíp, co bude dobré.“

Máš nějaké slovo závěrem?
„Moc děkuju všem, co mi pomáhali, podporovali, jak psychicky, tak i materiálně, finančně nebo fyzicky. Děkuji Milošovi Čihákovi, Jiřímu Heinikovi, firmě Nokamoto, For street racing, Gaerne, Kuberg, Steel ring a v neposlední řadě rodině a mechanikům. Byl to doopravdy těžký rok, ale doufejme, že přínosný.“

Děkuju za rozhovor a hodně štěstí nejen do Kataru, ale i do příští sezony.