KALENDÁŘ AKCÍ

Závody u nás i v zahraničí v období od 17. září do 23. září.
otevřít kalendář

VIDEO TÝDNE

Každý týden nové video, která pro vás hledáme.

ukázat videa

NEJČTENĚJŠÍ

Příběh Hafizhe Syahrina

Text a foto: Monster Energy
Příběh Hafizhe Syahrina
15.08.2018
 

Z parkoviště na okruhy MotoGP - neuvěřitelný příběh Hafizhe Syahrina

 
Na gridu MotoGP se spolu mísí ambice, ego, profesionalita, touha, a (možná) specifická forma šílenství.
 
Dvacet čtyři jezdců z 10 různých zemí. Každý z nich za sebou má jiný příběh, jiné pozadí a jiné důvody proč se oni (a jejich rodiny) rozhodli podřídit svůj život touze dostat se na vrchol.
 
Uprostřed pole se drží 24letý Hafizh Syahrin. První Malajsijec v královské třídě Grand Prix dostal neuvěřitelnou příležitost povýšit z Moto2 (kde získal tři pódia) a přidat se k týmu Monster Yamaha Tech3.
 
V půlce sezóny se už mladík s číslem 55 vyrovnal se zraněním i s nekompromisním drilem MotoGP (elektronika, zdroje, rychlost a technika) tak, že je schopný konkurovat zkušenějším protivníkům. Zvládl to obdivuhodně. Od zbytku gridu ho ale odlišují zejména jeho kořeny a způsob, jakým se dostal až do FIM World Championship.
 
„Je to docela dlouhý příběh,“ usmívá se.
 
„Když jsem byl malý, rodiče se rozvedli a já musel střídavě trávit jeden rok u matky a jeden zase u otce. V osmi letech jsem začal trávit více času s tátou, ale neměli jsme kde bydlet Živil se jako mechanik a v jeho dílně bylo místo akorát tak na spaní, studium a jídlo. Nikdy jsme nevařili, místo toho jsme jedli v restauracích nebo na ulici.“
 
Syahrin pochází z Ampangu, oblasti východně od hlavního města. Celá země využívá motocykly jako prostředek obživy a není tedy divu, že závody jsou velmi populární. Mládež začíná na nejzákladnějších strojích, nebo specializovaných modelech typu minibike a pocketbike.
 
„Jednoho dne uspořádal místní supermarket na svém parkovišti závody pro pocketbiky,“ pokračuje Syahrin.
 
Lehké prsty
 
V té chvíli pocítil nezvladatelnou touhu ukojit svou zvědavost. „Neměl jsem žádné peníze. Chodil jsem do školy a potom zpátky do dílny; to byl můj den. Když měl táta špinavé ruce od oleje, obvykle mě požádal, abych vzal od zákazníka peníze a uložil je do pokladny. Začal jsem si dávat peníze bokem. Za den to bylo jen asi 20 ringgitů, takže zhruba 5-6 dolarů. Když jsem uspořil víc peněz, mohl jsem na pocketbike znova a znova.“
 
Lež má však krátké nohy. „Tátův kamarád mu jednou prozradil, že mě viděl jezdit. Táta byl trochu naštvaný Všichni rodiče prostě chtějí, abyste se věnovali hlavně škole. Zakázal mi jezdit. Nebyl jsem naštvaný, spíš zklamaný a přestal jsem se s ním bavit Jednoho dne mi řekl, ať ho doprovodím na nákup náhradních dílů. Nechtěl jsem jít, ale donutil mě. Zůstal jsem v autě, zatímco on šel navštívit kamaráda v jiné dílně. Lákal mě, ať jdu s ním, ale já byl tehdy pořád uražený. Otočil jsem se a najednou ho vidím, jak vede malou motorku směrem k našemu autu. Ptám se ‚pro koho to je?‘ a on říká ‚pro tebe‘. Nikdy nezapomenu, jak jsem se tenkrát usmíval. Tehdy jsem začal toužit po tom stát se jezdcem. Bylo mi sotva 9 let a už jsem byl do motorek zamilovaný.“
 
Tak začalo Syahrinovo závodní dobrodružství. Úporná snaha a první úspěchy motivovaly i jeho otce, který toužil vidět, kam až je syn schopný zajít. „Tehdy jsme začali objíždět různé závody v Malajsii a já začal vypouštět školu. Na okruh jsme cestovali tři až čtyři hodiny a pak spali v autě - neměli jsme totiž na hotely. Když jsem vyhrál, zaplatil se nám benzín na cestu domů, nebo jsme koupili lepší vybavení. Snažil jsem se zlepšovat s každým dalším závodem.“
 
První úspěchy
 
Syahrinova touha trénovat a rychle se zdokonalovat s sebou nesla i určitou míru rizika. „U nedalekého stadionu jsme na parkovišti postavili pár pneumatik a jezdili kolečka. Potom přišli policisté, ale nakonec nás nechali být, protože viděli, že trénujeme a pneumatiky jsou bezpečnostní opatření.“
 
Hafizhovou výhodou byly i znalosti mechanika. Díky nim pochopil vlastnosti a chování motorek a docenil stroje, které postupně vyzkoušel.
 
„Táta opravoval auta i motorky. Podle mě dokázal opravit úplně cokoliv, takže jsem vyrůstal obklopen motory. Občas mi dal do ruky klíč a řekl ‚zkus rozebrat tuhle mašinu‘. Rychle jsem se od něj naučil spoustu věcí; fakt mě to bavilo a miloval jsem vůni benzínu. Většina motorek na dílně byly skútry a mopedy s převodovkou. Pamatuji si zkoušku prvního mopedu se spojkou a jak jsem jej položil poté, co mi zhasl motor V té dílně jsem se mnoho naučil“
 
„Ještě než jsem začal jezdit na pocketbiku, měl táta v garáži jeho ‚Pro‘ verzi,“ vzpomíná. „Hrozně se mi líbila. Měla kapotu a vypadala jako zmenšenina závodní motorky. Samozřejmě jsem ji chtěl mít, ale věděl jsem že kvůli naší finanční situaci se to nikdy nestane. Slíbil jsem si, že jednou bude moje, takže když jsem dostal příležitost závodit, vždycky jsem do toho šel tvrdě. Pokaždé jsem se na trati chtěl zdokonalit.“
 
Syahrin byl úspěšný. Sbíral výhry a postupem času si vytvořil slušnou reputaci. Ta byla však v některých případech na škodu. „Chtěli jsme závodit, ale občas to bylo složité,“ říká s vážnou tváří. „Vzpomínám si ,jak jsme si jednou dopředu ověřovali, zda můžu nastoupit na start jednoho eventu na jihu. Po kladné odpovědi jsme se vydali na osmihodinovou cestu, abychom se po příjezdu dozvěděli, že nemůžu závodit… protože jsem tam posledně zvítězil ve všech kategoriích. Museli jsme se otočit a jet zpátky domů. Pamatuji si, jak jsem byl smutný.“
 
Navzdory úspěchům se první sponzoři začali hlásit až po třech letech závodění.
 
„Postupně jsme nakupovali součástky a lepší vybavení. Říkal jsem tátovi ‚MacGyver‘, protože dokázal opravit úplně všechno“ Syahrin se při vzpomínce opět usmívá. „Tou dobou jsem jezdil na čínské motorce s motorem Polini, která na závodech fakt šlapala. Snažil jsem se z toho malého biku vymáčknout maximum, ale někdy to byl boj.“
 
Díky štědrému daru místního supermarketu mohl přestat žebrat o půjčení a konečně si koupit vlastní koženou kombinézu. „Po třech letech nás začal sponzorovat jeden supermarket; předtím jsem si musel půjčovat starý oblek od kamaráda. Konečně jsme získali sponzora, já měl novou kombinézu – kterou jsem miloval - a začali jsme vypadat jako malý tým Udržoval jsem tu kombinézu v absolutní čistotě. Postupně jsme přitáhli další sponzory a mohli koupit lepší motorku.“
 
Syahrinův vzestup pokračoval a zaujal vlivné lidi v malajsijských závodních kruzích. Stále jako velmi mladý vynikal i na větších 600 ccm strojích a pokukoval po španělské kategorii Moto2. Grand Prix jej zavolala brzy. Svůj debut v Moto2 si odbyl v roce 2011 na okruhu Sepang ve věku pouhých 17 let. Až se MotoGP zastaví na stejném okruhu letos v říjnu, fanoušci ho budou uctívat jako hrdinu.
 
„Z toho parkoviště u supermarketu do MotoGP je to velký krok,“ kření se. „Závody v Malajsii/Asii jsou něco úplně jiného. Jezdí se na skútrech, malých motorkách, nebo mopedech: 50ccm v GP stylu s kapotou. Odjakživa jsem chtěl jezdit v MotoGP , ale vůbec jsem netušil, kdy nebo jestli se to vůbec stane. Herve (Poncharal, manažer týmu Tech 3) mi společně s Monsterem a Yamahou poskytli obrovskou příležitost. Když mi v zimě zavolali, zrovna jsem na horském kole trénoval v džungli. Chtěl jsem v Moto2 pokračovat ještě rok, ale dostal jsem tuhle šanci. Zpočátku jsem tomu nemohl uvěřit, ale nakonec jsem musel, protože bylo potřeba ihned začít s tvrdou přípravou. Věděl jsem, že taková příležitost už se nemusí nikdy opakovat.“
 
Svět MotoGP dlouho čekal na to, až se objeví jezdec jako Syahrin a prosadí se v konkurenci mnohem zkušenějších závodníků. Projekty jako Asia Talent Cup pronikají do dalších zemí a objevují dětí, které žijí a dýchají závoděním stejně jako číslo 55. Za jak dlouho se v Malajsii objeví nějaká MotoGP superhvězda? Po Syahrinově úspěchu to může být dříve, než by fanoušci MotoGP čekali.


 


Další články sekce MotoGP