KALENDÁŘ AKCÍ

Závody u nás i v zahraničí v období od 12. října do 18. října 2020.
otevřít kalendář

VIDEO TÝDNE

Každý týden nové video, která pro vás hledáme.

ukázat videa

NEJČTENĚJŠÍ

Enduromanie

Text a foto: Milan Ducháček
Enduromanie
17.09.2009
 

Někdejší československý reprezentant v šestidenní soutěži Milan Ducháček prožil letošní léto s motorkou a partou kamarádů v rumunských horách, o své pocity se s námi podělil.

Letos v červenci jsem se nechal ukecat partou motorkářských fanatiků-endura na týdenní výlet do Rumunských hor na edurové, volné ježdění po zdejších horách. Již při přípravné schůzce jsem si přestal dělat iluze o jednoduchosti výletu. Pro přepravu osmi lidí a stejného počtu motorek,včetně páru soudků kvasnicového piva, oblečení a náhradních dílů, jsme použili dva skříňové automobily W.- LT 35. Konečně přišel den našeho odjezdu. Oba automobily, naložené až po střechu nezbytně nutných komponentů pro přežití v málo civilizované zemi , zvané Rumunsko. Po celodenní jízdě a 820 kilometrech přes Slovensko a Maďarsko, jsme navečer dorazili do města  Baia Mare na severu Rumunska u pohoří Ignis, táhnoucímu se až k Ukrajinským hranicím. Po půlhodince hledání v celkem na první pohled chudé zemi jsme konečně našli náš vytoužený penzion. Překvapil nás jak úrovní vybavenosti, tak i první uvítací večeří, která byla na úrovni penzionů ve vyspělých evropských zemích. Ubytování ve dvoulůžkových pokojích se sprchovým koutem a málokdy hrající televizí. Jen já byl na pokoji sám. Můj spolubydlící, přezdívkou Mara, si oblíbil na spaní altánek s krbem v celkem hezky upravené zahradě s nízko střiženou travičkou a pstruhovým jezírkem. V altánku jsme také uskladnili naše pivní soudky a přesvědčili se ihned o dobrém výběru a kvalitě jeho značky.

Konečně přišlo ráno našeho prvního ježdění. Po kvalitní snídani jsme kolem desáté hodiny vyrazili do okolních kopců. Připadal jsem si jako na šestidenní motocyklové soutěži, kterých jsem se zúčastnil bezmála před 25. lety jako bývalý státní reprezentant. Hodně věcí, včetně příprav, bylo moc podobných a vzpomínky na šestidenní na Elbě, Anglii, nebo kdysi u nás v Povážské Bystrici, se mi neustále oživovaly. Samozřejmě kdysi to bylo bez alkoholu a s úplně jiným přesvědčením.

 



Po vydatných několikadenních deštích, byly cesty a pěšiny po lesích dostatečně mokré a mnohdy nescházelo mnoho k nedobrovolnému opuštění zvolené trasy. V Rumunských horách je fascinující jejich velikost a rozloha. Jedete někam, neznámo kam, celý den a pořád objevujete nové a nové trasy. Nejhorší to mají kluci jedoucí na čele skupiny, kteří vybírají celodenní trasy s výjezdy, prudkými sjezdy a potoky. Tazman a Majki se snažili opravdu solidně. Například hned první den jsme sjížděli hustým lesem z kopce a najednou jsme zjistili, že to už zpět nepůjde. Pořád nás to nutilo jet dolů, níž a níž. Náklon kopce byl tak velký, že se motorky už nedaly ubrzdit a my stále doufali, že se před námi každou chvíli objeví vrstevnicová pěšina, nebo cesta. Bohužel nic, kromě příkrého, s vodopády kombinujícího, potoka. V tu chvíli jsem začal trošku litovat, že jsem do Rumunska odjel.  Jak jsme se dostali dolů, nebudu radši popisovat. Jen vám řeknu, že za pomocí lan a netradičních způsobů, včetně hodu motorkou přes stromy a skály, jsme urazili za tři a půl hodiny asi jeden km.  Díky fyzické kondici všech, ale především Dušanovi, který měl s sebou lano, tam nejsme ještě dnes. O to více nám chutnala místní večeře s naším výborně vychlazeným kvasnicovým  pivem.

Další dny jsme se řídili pravidlem – jízda po cestách a pěšinách, ze kterých se zkoušely výjezdy a sjezdy s návratem na výchozí místo. V Rumunsku jsou nádherné kamenité potoky a při jízdě po hřebenech se mnohdy před vámi krajina otevře a vy si připadáte jako v pohádce s ohromným výhledem po okolí. Na vrcholcích hor můžete potkat jen osady Rumunských cikánů, kteří si přivydělávají sběrem borůvek.  Z dalších poznatků za největší překvapení je, setkání v horách s lesními dělníky a lesníky. Pro naše lesní zřízence asi nepochopitelně zastavili práci v těžbě dřeva a dali se s námi cigaretu na důkaz přátelství. V tom okamžiku člověk s lítostí vzpomíná na podobné setkání u nás doma. Bohužel lesy jsou od těžby dřeva tak devastované, že průjezd několika motorek nemá ten nejmenší vliv na jeho vzhled a ráz.

Co říci závěrem? Nebýt nepříjemné nehody a zlomené nohy našeho kamaráda Petra, jsem rád, že jsem ENDUROMANII zažil na vlastní triko a děkuji všem sedmi kamarádům, za krásný týden strávený uprostřed skvělé party v hlubokých lesích Rumunska.

Za celou partu, jmenovitě, Petr, Michal, David, Jirka, Petr II., Mara a Tomáš, všem motorkářům přeje hezký a pohodový zbytek léta.


Další články sekce