Miloš Čihák si splnil sen
Text: Miloš Čihák, Petr Štola
Miloš Čihák, aktuální Mistr ČR třídy Superbike a také momentélně vedoucí jezdec průběžné klasifikace republikového šampionátu superbike, oslavil své narozeniny ve vzduchu. Jako dárek dostal totiž let ve stíhacíl letadle Albatros L39. Se svými pocity se poté svěřil i čtenářům portálu Moto-Racing.cz
“Splnil se mi životni sen. Po příjezdu na letiště jsem musel projit školeníčkem, to se tykalo hlavně katapultáže, neboť v případě průseru a nespolupráce druhého člena posádky (to jako mě) tam prostě zařve i pilot. Vše je jištěno tak, že nejdřív musí opustit éro ten vzadu. Sedačka má totiž raketové motory a ty by mě pěkně ožahlý. Po školení a podepsání prohlášeni, jsme se přesunuli k letadlu Albatros L-39. Je to první česka soukromá stíhačka a maj ji kluci pěkně vymazlenou. V kabině je spousta pěkných čudlíčků a hejblátek a já neměl hlavně na nic sahat, lavně prý na nic červeného. Bezpečnost předevščím tak jsem si mohl zapnout kyslík.
A šli jsme na to! S pilotem Františkem Hlavničkou jsme byli v neustalém kontaktu (pěkně jsme cestou pokecali) a došlo na hec. Technici uzavřeli kabiny, nastartováno a jede se na start .
Když tomu zatopil pod kotlem, tak zážitek začal. V rychlosti asi 120 km/h pilot jenom pronesl, tak sem by ta tvoje motorka byla asi ještě rychlejší, ale dal už ne. Zhruba ve dvou kilech se to odlepilo od země a já koukal jak vejr. Pěkná, mírumilovná hračka tohle ero – postupně stoupáme až do 1,2 km a já si říkám, jak je to krásně klidný, nikde nic nevibruje, fakt dobry prostě jak civilní éro.
“Tak co jsi ready ” ozve se v sluchátkách. Říkám si, jak jako ready? To já už jsem dávno. Pak zase slyším pilota “takže nabereme trochu rychlost a uvidíme co sneseš” 2g, 3g… 400 km/h, 500 km/h… ostrá doleva... Taková pěkná šroubovice s neustale se zmenšujícím se poloměrem . Pilot si mě prohlíží v zrcátku a vidí, jak jsem bílej. Najednou opět slyším “malinko odpočinek a dáme si to jednou dokola”. Hm, pěkný, říkám si a on opět: “ukážu ti to ještě na druhou stranu, tam to taky umím a rychleji.”
Tak to už bylo hustší, to už se mi to ero rozhodně nezdálo jako klidná kočička. Trochu dolu, nabereme rychlost a dáme si loping… ztrácím zrak, ale vědomí je ok. To přetížení trvá dost dlouho. Nevím jestli jsem neviděl protože jsem po otřesu mozku ještě z IDM nebo je to normální, každopádně je to úlet.
“Nejlepší je stejně průlet tak 20 metrů nad zemi v 600 km/h,” slyším ve sluchátkách a nechápavě ze sebe vydám jen slůvko: cože? ”Tak koukej, to se ti bude líbit,” říká fára a točí ostrou nahoru a pak doleva hlavou dolu. Moc pěkný, jdeme na přistání . Pán to posila trochu bokem (fouká zadoboční větřík), myslel jsem ze si děla srandu, ale pak cítím jak sedáme na dráhu. Nejdřív jedno kolečko, pak druhy a předek . A moje závěrečné pocity? Jedno slovo - Hustý!“
“Splnil se mi životni sen. Po příjezdu na letiště jsem musel projit školeníčkem, to se tykalo hlavně katapultáže, neboť v případě průseru a nespolupráce druhého člena posádky (to jako mě) tam prostě zařve i pilot. Vše je jištěno tak, že nejdřív musí opustit éro ten vzadu. Sedačka má totiž raketové motory a ty by mě pěkně ožahlý. Po školení a podepsání prohlášeni, jsme se přesunuli k letadlu Albatros L-39. Je to první česka soukromá stíhačka a maj ji kluci pěkně vymazlenou. V kabině je spousta pěkných čudlíčků a hejblátek a já neměl hlavně na nic sahat, lavně prý na nic červeného. Bezpečnost předevščím tak jsem si mohl zapnout kyslík.
A šli jsme na to! S pilotem Františkem Hlavničkou jsme byli v neustalém kontaktu (pěkně jsme cestou pokecali) a došlo na hec. Technici uzavřeli kabiny, nastartováno a jede se na start .
Když tomu zatopil pod kotlem, tak zážitek začal. V rychlosti asi 120 km/h pilot jenom pronesl, tak sem by ta tvoje motorka byla asi ještě rychlejší, ale dal už ne. Zhruba ve dvou kilech se to odlepilo od země a já koukal jak vejr. Pěkná, mírumilovná hračka tohle ero – postupně stoupáme až do 1,2 km a já si říkám, jak je to krásně klidný, nikde nic nevibruje, fakt dobry prostě jak civilní éro.
“Tak co jsi ready ” ozve se v sluchátkách. Říkám si, jak jako ready? To já už jsem dávno. Pak zase slyším pilota “takže nabereme trochu rychlost a uvidíme co sneseš” 2g, 3g… 400 km/h, 500 km/h… ostrá doleva... Taková pěkná šroubovice s neustale se zmenšujícím se poloměrem . Pilot si mě prohlíží v zrcátku a vidí, jak jsem bílej. Najednou opět slyším “malinko odpočinek a dáme si to jednou dokola”. Hm, pěkný, říkám si a on opět: “ukážu ti to ještě na druhou stranu, tam to taky umím a rychleji.”
Tak to už bylo hustší, to už se mi to ero rozhodně nezdálo jako klidná kočička. Trochu dolu, nabereme rychlost a dáme si loping… ztrácím zrak, ale vědomí je ok. To přetížení trvá dost dlouho. Nevím jestli jsem neviděl protože jsem po otřesu mozku ještě z IDM nebo je to normální, každopádně je to úlet.
“Nejlepší je stejně průlet tak 20 metrů nad zemi v 600 km/h,” slyším ve sluchátkách a nechápavě ze sebe vydám jen slůvko: cože? ”Tak koukej, to se ti bude líbit,” říká fára a točí ostrou nahoru a pak doleva hlavou dolu. Moc pěkný, jdeme na přistání . Pán to posila trochu bokem (fouká zadoboční větřík), myslel jsem ze si děla srandu, ale pak cítím jak sedáme na dráhu. Nejdřív jedno kolečko, pak druhy a předek . A moje závěrečné pocity? Jedno slovo - Hustý!“
