Salt Lake City středa
Text a foto: Petr Štola
Včerejší článek byl spíše z noční Ameriky, protože za světla jsem vlastně viděl jen terminály na letišti v Atlantě. Vlastně jsem se ještě díval na hory Colorada a to bylo taky ještě za světla, ale z výšky 10000 metrů.
Ráno jsem skočil do Chevroletu, který jsem si půjčil, tady je potřeba upozornit na to, že jsem se držel hesla – když v Americe, tak americkou káru, přivázal si hnátu ke dveřím, to abych náhodou zase před křižovatkou nechtěl tomu automatu šlapat na spojku a podřazovat, a vyrazil na dálnici č. 80, která vede západním směrem ze Salt Lake City do Nevady.
Jak jsem včera slíbil, tak jsem se pokusil najít to vyschlé slané jezero, po kterým jezděj ty neskutečně rychlý káry a bajky. V mapce, kterou jsem našel na hotelu, jsem se dočetl, že musím hledat vesničku Bonneville, což mě trochu zmátlo, protože, jedna stejného jména je na jih od SLC a tohle mělo být na západ, ale věřil jsem brožuře a šlápnul jsem tomu Chevroletu na plyn a jal se směrem západním. V chytrý knížce psali, že to má být asi 30 mílí, ale já tam dal 100 a stále nic. Až najednou po asi 110 mílích jsem uviděl obrovskou bílou plochu vyschlého jezera. Po značkách „Bonneville International Speedway“ jsem nakonec dorazil až do „paddocku“ téhle dráhy, která má dvě varianty. Jednou je cca 5-ti kilometrový ovál (jak jinak v Americe...) a tou druhou je desetimílový rovný úsek, kde se překonávají ty rychlostní rekordy. S pořekadlem „na posraného i hajzl spadne“ jsem přijel zrovna v období, kdy tohle všechno zeje prázdnotou. No což, tak jsem alespoň vyrazil na tu dráhu a šlápl si nohou na místo, kde jezděj auta přes 1000 km/h a motorky přes 600 km/h. Trochu mě zarazilo jak to tam vypadá. Píšu sice, že jsem přijel až do paddocku, ale to je vlastně jen trochu rozšířená silnice, která bez žádného varování končí uprostřed té ohromné pláně. Představte si, že jedete po silnici, která vede doprostřed jezera a najednou skončí, bez varování, bez značení, najednou prostě konec asfaltu. Tak to je paddock na této dráze. Ještě jednu poslední věc k tomuhle místu. Když jsem viděl v minulosti fotky nebo videa z tohoto místa, myslel jsem si, že ty cáry jezděj na tvrdým povrchu, myslel jsem, že ta sůl je tvrdá jak beton. Ve skutečnosti je to bláto, jako kdyby jste vzali doma kuchyňskou sůl, namočili jí a hodně uválcovali. Je to tvrdé, ale když do toho rýpnete prstem, tak si můžete odnést trochu na posolení oběda (Salt Lake City je v USA největším „výrobcem“ jedlé soli).
Když už jsem byl tak daleko, tak jsem tam dal ještě pár mil a podíval jsem se do Nevady. Jen jak jsem přejel hranice, tak jsem dorazil do prvního města a v něm bylo snad 50 různých heren a kasin. No prostě stát neřesti, kterému vévodí Las Vegas. V jednou bufáči jsem se stavil na oběd a hodil jsem dolar do takovýho strojku, kterej blikal a byly na měn svítící obrázky ovoce. Říkal jsem si, že takhle to jednou musí začít a skončí to obrovským balíkem na mém účtu. Asi 15x jsem zatáhl za kliku a pak to na mě zablikalo a poslalo mě to do ...... Tak jsem se rozhodl, že se raději budu věnovat kultůře. Otočil se a vyrazil zpět do Utahu.
Věděl jsem, že se na týhle dálnici můžete dávat jen 75 mph a tak jsem na tuhle hodnotu nastavil tempomat. Předjelo mě snad tak maximálně 5 aut. Nechápu, jak tady můžou jezdit tak slušně. Asi se bojí toho nápisu, že na těch 120 mílích z hranic Nevady do SLC zemřelo v roce 2008 19 lidí. Což se ostatně ani nechce věřit, protože to by jste fakt museli zažít. Kdo jezdí často u nás po D1 by tohle nikdy nepochopil. Tady totiž jedete, jedno auto máte před sebou tak 3 kilometry a jedno tak 5 kilometrů jede za vámi. Jezdí tady sice hodně kamionů, ale i ty jsou vidět tak po kilometru od sebe. Navíc pro lepší představu vám popíšu jak se těch 120 mil jede. To najedete v SLC na dálnici, po ní jedete půl hodiny rovně, pak zahnete lehce doprava a zase jedete půl hodiny rovně. Pak pozor, protože přijde trochu ostřejší levá, která by se dala jet tak 250 km/h, ale po ní už vám do Nevady chybí jen hodiny po absolutně rovné silnici, takže když dáte tempomat na 75 a zaaretujete volant, můžete si chvilku zdřímnout (tak asi odešlo k pánu těch 19 borců).
No nebudu vás dál tímhle nudit, já se totiž dneska věnoval kultuře. Podíval jsem se do jakéhosi kaňonu, koukal jsem jak na nějakým jezeře chytaj ryby a nakonec se jel podívat, kde vlastně je ten okruh, kam v pátek ráno zamířím. Okruh leží v takový rovině mezi dvěma horskými masívy, na kterých je ještě sníh. Okolo okruhu je hodně různých sportovišť, přímo v areálu jsou dráhy na motárdy, krosový auta, kola, ale i hřiště na fotbal a baseball. Jestli někdo chcete, je tady hned vedle okruhu celkem velký pozemek, na kterým je napsáno, že je na prodej, takže kdo chcete mít jednou nemovitost vedle tohodle okruhu, šup sem s kreditkou.
Po návštěvě okruhu jsem si odskočil do města, chtěl jsem si koupit nějaké pivko, ale to jsem nečekal, že bude takový problém. Tady v tomhle mormonským městě se moc nekalí a já prošel snad celý město, než jsem narazil na krámek, kde mi prodaj pivo s sebou. Při cestě za zlatavým mokem jsem se dostal dokonce do katedrály i do národního muzea Utahu. Jsou tady nějak moc hodný lidi, nikdo netroubí, na přechodu všichni čekají na zelenou (i chodci!) a když jako chodec chcete přejít silnici, každý auto vám zastaví. To mi prostě hlava nebere, já jsem zvyklej, že u nás se normálně na červenou ještě jezdí, když se mi tam někdo namotá, tak na něj zatroubím, v lepším případě těsně za zadkem, a když vidím chodce jak se chystá přejít, tak raději zrychlím, aby mi tam náhodou nevešel. Tady jsem viděl jen jedno auto, který nedalo chodci přednost a to mělo na čelním okně nalepenou samolepku P5 pro závod WSBK, takže bych to šacoval na nějakýho Evropana.
Zejtra mě čeká ještě odpočinkový den, asi se podívám na olympijské sportoviště, ale nebudu to moc přehánět, protože v horách je sníh a já tu mám jen troje kraťasy a žádné dlouhé kalhoty. Každopádně teď je tady 8 večer a za chvilku se setmí, takže přijde čas podívat se po nočním životě a i proto tohle vyprávění skončím. Takže zítra se zase ozvu, tentokrát ještě opět jen s lidovým vyprávěním :-)
Apropo, dnes ráno jsem mluvil s Kubou Smržem. Přiletěl o půlnoci. Je v pohodě a v dobré náladě a to je jen dobře. Takže doufám, že tohle bude jeho víkend (vloni to byl jeho jeden z nejlepších závodů) a já budu u toho.
Poslední věc se týká časového posunu, protože už vidím, jak spousta lidí píše a ptá se v kolik vlastně hodin budou závody. Takže Salt Lake City je o 8 hodin zpět jak čas u nás v ČR, tzn. že start prvního závodu, který je tady tradičně ve 12:00, bude u nás v neděli večer ve 20:00 hodin.
Ráno jsem skočil do Chevroletu, který jsem si půjčil, tady je potřeba upozornit na to, že jsem se držel hesla – když v Americe, tak americkou káru, přivázal si hnátu ke dveřím, to abych náhodou zase před křižovatkou nechtěl tomu automatu šlapat na spojku a podřazovat, a vyrazil na dálnici č. 80, která vede západním směrem ze Salt Lake City do Nevady.
Jak jsem včera slíbil, tak jsem se pokusil najít to vyschlé slané jezero, po kterým jezděj ty neskutečně rychlý káry a bajky. V mapce, kterou jsem našel na hotelu, jsem se dočetl, že musím hledat vesničku Bonneville, což mě trochu zmátlo, protože, jedna stejného jména je na jih od SLC a tohle mělo být na západ, ale věřil jsem brožuře a šlápnul jsem tomu Chevroletu na plyn a jal se směrem západním. V chytrý knížce psali, že to má být asi 30 mílí, ale já tam dal 100 a stále nic. Až najednou po asi 110 mílích jsem uviděl obrovskou bílou plochu vyschlého jezera. Po značkách „Bonneville International Speedway“ jsem nakonec dorazil až do „paddocku“ téhle dráhy, která má dvě varianty. Jednou je cca 5-ti kilometrový ovál (jak jinak v Americe...) a tou druhou je desetimílový rovný úsek, kde se překonávají ty rychlostní rekordy. S pořekadlem „na posraného i hajzl spadne“ jsem přijel zrovna v období, kdy tohle všechno zeje prázdnotou. No což, tak jsem alespoň vyrazil na tu dráhu a šlápl si nohou na místo, kde jezděj auta přes 1000 km/h a motorky přes 600 km/h. Trochu mě zarazilo jak to tam vypadá. Píšu sice, že jsem přijel až do paddocku, ale to je vlastně jen trochu rozšířená silnice, která bez žádného varování končí uprostřed té ohromné pláně. Představte si, že jedete po silnici, která vede doprostřed jezera a najednou skončí, bez varování, bez značení, najednou prostě konec asfaltu. Tak to je paddock na této dráze. Ještě jednu poslední věc k tomuhle místu. Když jsem viděl v minulosti fotky nebo videa z tohoto místa, myslel jsem si, že ty cáry jezděj na tvrdým povrchu, myslel jsem, že ta sůl je tvrdá jak beton. Ve skutečnosti je to bláto, jako kdyby jste vzali doma kuchyňskou sůl, namočili jí a hodně uválcovali. Je to tvrdé, ale když do toho rýpnete prstem, tak si můžete odnést trochu na posolení oběda (Salt Lake City je v USA největším „výrobcem“ jedlé soli).
Když už jsem byl tak daleko, tak jsem tam dal ještě pár mil a podíval jsem se do Nevady. Jen jak jsem přejel hranice, tak jsem dorazil do prvního města a v něm bylo snad 50 různých heren a kasin. No prostě stát neřesti, kterému vévodí Las Vegas. V jednou bufáči jsem se stavil na oběd a hodil jsem dolar do takovýho strojku, kterej blikal a byly na měn svítící obrázky ovoce. Říkal jsem si, že takhle to jednou musí začít a skončí to obrovským balíkem na mém účtu. Asi 15x jsem zatáhl za kliku a pak to na mě zablikalo a poslalo mě to do ...... Tak jsem se rozhodl, že se raději budu věnovat kultůře. Otočil se a vyrazil zpět do Utahu.
Věděl jsem, že se na týhle dálnici můžete dávat jen 75 mph a tak jsem na tuhle hodnotu nastavil tempomat. Předjelo mě snad tak maximálně 5 aut. Nechápu, jak tady můžou jezdit tak slušně. Asi se bojí toho nápisu, že na těch 120 mílích z hranic Nevady do SLC zemřelo v roce 2008 19 lidí. Což se ostatně ani nechce věřit, protože to by jste fakt museli zažít. Kdo jezdí často u nás po D1 by tohle nikdy nepochopil. Tady totiž jedete, jedno auto máte před sebou tak 3 kilometry a jedno tak 5 kilometrů jede za vámi. Jezdí tady sice hodně kamionů, ale i ty jsou vidět tak po kilometru od sebe. Navíc pro lepší představu vám popíšu jak se těch 120 mil jede. To najedete v SLC na dálnici, po ní jedete půl hodiny rovně, pak zahnete lehce doprava a zase jedete půl hodiny rovně. Pak pozor, protože přijde trochu ostřejší levá, která by se dala jet tak 250 km/h, ale po ní už vám do Nevady chybí jen hodiny po absolutně rovné silnici, takže když dáte tempomat na 75 a zaaretujete volant, můžete si chvilku zdřímnout (tak asi odešlo k pánu těch 19 borců).
No nebudu vás dál tímhle nudit, já se totiž dneska věnoval kultuře. Podíval jsem se do jakéhosi kaňonu, koukal jsem jak na nějakým jezeře chytaj ryby a nakonec se jel podívat, kde vlastně je ten okruh, kam v pátek ráno zamířím. Okruh leží v takový rovině mezi dvěma horskými masívy, na kterých je ještě sníh. Okolo okruhu je hodně různých sportovišť, přímo v areálu jsou dráhy na motárdy, krosový auta, kola, ale i hřiště na fotbal a baseball. Jestli někdo chcete, je tady hned vedle okruhu celkem velký pozemek, na kterým je napsáno, že je na prodej, takže kdo chcete mít jednou nemovitost vedle tohodle okruhu, šup sem s kreditkou.
Po návštěvě okruhu jsem si odskočil do města, chtěl jsem si koupit nějaké pivko, ale to jsem nečekal, že bude takový problém. Tady v tomhle mormonským městě se moc nekalí a já prošel snad celý město, než jsem narazil na krámek, kde mi prodaj pivo s sebou. Při cestě za zlatavým mokem jsem se dostal dokonce do katedrály i do národního muzea Utahu. Jsou tady nějak moc hodný lidi, nikdo netroubí, na přechodu všichni čekají na zelenou (i chodci!) a když jako chodec chcete přejít silnici, každý auto vám zastaví. To mi prostě hlava nebere, já jsem zvyklej, že u nás se normálně na červenou ještě jezdí, když se mi tam někdo namotá, tak na něj zatroubím, v lepším případě těsně za zadkem, a když vidím chodce jak se chystá přejít, tak raději zrychlím, aby mi tam náhodou nevešel. Tady jsem viděl jen jedno auto, který nedalo chodci přednost a to mělo na čelním okně nalepenou samolepku P5 pro závod WSBK, takže bych to šacoval na nějakýho Evropana.
Zejtra mě čeká ještě odpočinkový den, asi se podívám na olympijské sportoviště, ale nebudu to moc přehánět, protože v horách je sníh a já tu mám jen troje kraťasy a žádné dlouhé kalhoty. Každopádně teď je tady 8 večer a za chvilku se setmí, takže přijde čas podívat se po nočním životě a i proto tohle vyprávění skončím. Takže zítra se zase ozvu, tentokrát ještě opět jen s lidovým vyprávěním :-)
Apropo, dnes ráno jsem mluvil s Kubou Smržem. Přiletěl o půlnoci. Je v pohodě a v dobré náladě a to je jen dobře. Takže doufám, že tohle bude jeho víkend (vloni to byl jeho jeden z nejlepších závodů) a já budu u toho.
Poslední věc se týká časového posunu, protože už vidím, jak spousta lidí píše a ptá se v kolik vlastně hodin budou závody. Takže Salt Lake City je o 8 hodin zpět jak čas u nás v ČR, tzn. že start prvního závodu, který je tady tradičně ve 12:00, bude u nás v neděli večer ve 20:00 hodin.
